Poklad pod Jurovým kamenem [ Pověst ]
Byl Štědrý den, poslední den adventu. Stmívalo se, chumelilo a ostrý severák metl sněhové vločky přímo do tváře s Kotouče z obchůzky se vracejícímu Jurovi Fajarovi k štědré večeři v rodinném kruhu na Plaňavě, kde byla jeho chaloupka. Fajar byl hajný, stařeček už bezmála 70letý, ale co zažil tehda, nikdy se mu v životě nepřihodilo. V myšlenky zabrán, láteřil v duchu na vše, co mu nebylo toho dne v lese po chuti. A co tak hubuje a zvolna s vrchu sněhem se brouzdá, zůstane pojednou zaraženě stát. Tam pod Jurovým kamenem hořela lipka plamenem. "Co to? Jaká to podivná záře!" myslí si a lekl se zjevu toho. Vždyť právě dnes pátek a pátek v adventě nepřináší nic dobrého. Slýchal sice leccos, ale mnohému nevěřil. I poklady prý v ten čas vystupují ze země ? A stařečka náhle uchvátila touha po penězích. Zrychlí krok a už je u podivného ohníčku, od něhož i sousední lipka zdála se býti v plameni a také Jurův kámen byl v těch místech ozářen. Nerozmýšleje se, strhl širák s hlavy a vhodil jej na oheň. V tom vyrazila ze země bečka plná peněz, na níž seděl černý kocour, z jehož očí sršely blesky jako ďáblu, a který na milého stařečka chystal se vrhnouti. Hajného jala hrůza, zakřičel, a v tom zmizel kocour i s bečkou a penězi. Udivený hajný, probrav se z leknutí, teprve nyní si uvědomil, že chybil. Pokladu možno dosíci, když podle staré pranostiky se vhodí do takového ohníčku buď klobouk, čepice nebo drobty chleba, nebo když ten, kdo první takový ohníček spatří, sám se naň položí tak, by jej svým tělem úplně kryl; při tom však musí zachovati úplnou mlčenlivost a naprostý klid. A tak přišel starý Jura Fajar, zapomenuv se, domů bez pokladu. Měl smutný Štědrý den a od té doby říkával, že opatrnost matka moudrosti. - Ještě častěji prý vídali Plaňavjané, když k večeru chodívali k studánce Míru na vodu, ohýnek tajuplný pod Jurovým kamenem, ale pokladu nedosáhl nikdo. Snad proto, že černý kocour střeží ho tam příliš dobře.
