Naučná stezka Stříbrný chodník v Odrách - zastavení č.7 [ Informační tabule ]
Naučná stezka "Stříbrný chodník" v Odrách
Naučnou stezku zřídila v roce 2000 70/13 Základní organizace Českého svazu ochránců přírody v Odrách za pomoci členů Klubu historie dopravy z Ostravy a AVZO Odry.
Zastavení č. 7 - Těžba rud - geologie
Ložiska rud i drobné výskyty zajímavé pro sběratele nerostů jsou na Odersku vázány především na horniny slezského kulmu (vznik v prvohorních mořích).
Rudné žíly jsou často vázány na žíly křemene nebo karbonátů. Zrudnění na Odersku je především sulfidické formace olovo (Pb) - zinek (Zn) - měď (Cu). Hlavními rudnými minerály jsou galenit (PbS), který často obsahuje příměs stříbra a proto byl ve středověku strategickou surovinou. Dále následují chalkopyrit (CuFeS2), sfalerit (ZnS) a pyrit (FeS). Časté jsou také jejich sekundární minerály, které vznikají zvětráváním za přístupu vzduchu - výrazně zelený malachit, indigově modrý covellín, rezavý limonit, stříbrný cerussit, anglesit, azurit a další.
Historie dolování u Pohoře
Zastavení č.6 a 7 se nachází v údolí Zlatého potoka, kde se nalézají zbytky starých zavalených šachet po těžbě galenitu. U zastavení č.7 můžete vidět tzv. "Zlatý důl", který je nyní hluboký asi 10 m. Původně byl hluboký 24 m a horníci se do něj spouštěli rumpálem. Ostatní viditelná díla jsou štoly, do nichž horníci vstupovali vodorovně. Jedná se např. o štolu Prokop, která je asi 250 m dlouhá. Třetí důlní dílo je osmimetrová šachtice s úzkou štolou, která se nachází vlevo nad potokem u zastavení č.9 v malé skalce. Mimo hlubinného dobývání se zde galenit těžil také povrchově. Zbytky děr po těžbě můžete nalézt JV směrem od bývalé pohořské hájovny. Známou ukázkou povrchové těžby je tzv. "Stříbrné jezírko" u Jestřabí. Dnes je tato lokalita chráněným územím - přírodní památkou - s výskytem zvláště chráněných rostlin a živočichů.
Nejstarší zmínka o dolování pochází ze začátku 13. století z oblasti Nového Vrbna u Vítkova, kde se dokonce rýžovalo zlato. Úvahy kladou počátky kutání rud již před rok 1241. Později bylo hledání kovů na nějakou dobu přerušeno nájezdy Tatarů. Hornictví bylo pravděpodobně obnoveno až za krále Přemysla Otakara II (doklady o prosperitě před rokem 1330). Další útlum nastal v době husitských válek v letech 1419 - 1434. Rozkvět dolů u Pohoře přinesl až příchod kutnohorských havířů , které povolal král Jiří z Poděbrad v roce 1464. Dolování však netrvalo dlouho a mnoho prospektorů a těžařů zkrachovalo. Poslední kutající společností byla Velkobystřická soukromá společnost, která působila v okolí Zlatého dolu v letech 1807 - 1814. Pak již těžba galenitu nadobro ustala.
Technika těžby stříbrné rudy
Galenit se v okolí Pohoře těžil povrchovým a hlubinným způsobem. U ložisek do 10 m hloubky odtěžila povrchová vrstva horniny. Pak se žíla těžila podélnou rýhou do hloubky. Při tomto způsobu těžby nebylo nutno stavět žádné těžní zařízení a nepoužívala se ani výdřeva.
U hlubinné těžby se převážně razily tzv. dědičné štoly ve směru hlavní žíly. Do boku pak odbočovaly po podružných žílách tzv. překopy. Rudu nacházející se ve velkých hloubkách však bylo nutno těžit pomocí těžní jámy, což je případ právě Zlatého dolu.
Jáma Zlatého dolu má půdorys 3x6 m a hloubku 10 m (dříve snad 24 m). Ze dna jámy vedou do boků tři štoly. Ruda i hlušina se z jámy dopravovala na povrch v kožených vacích a ve džberech pomocí rumpálu nebo žentouru. Ve štolách se ruda a hlušina dopravovala pomocí dřevěného kolečka, v neckách nebo pytlích. Rumpálem se do podzemí spouštěli i horníci.
Ražba se ve středověku prováděla pomocí ohně. Jím se hornina rozehřála a vodou rychle zchladila. Vynálezem střelného prachu v roce 1330 však tato technika ustoupila navrtávání a odstřelu. Takto zhotovené štoly již byly daleko širší - štola Prokop má profil přibližně 2x2 m.
