Vypravili jsme se za lidovými zvyky k sousedům. V pátek 04.01.2007 jsme potkávali v Aigenu a jeho okolí, tedy nedaleko od Schwarzenberského plavebního kanálu, skupiny tříkrálových koledníků.

O víkendu jsme se vydali do okolí hornorakouského jezera Traunsee, kde se v předvečer svátku Svatých Třech králů konají běhy zvonkařů - Glöcklerläufe.

Historie tohoto lidového zvyku sahá někam do šerého dávnověku. Běh zvonkařů byl popsán v roce 1890 v hornickém městě Ebensee ležícím na jižním konci jezera Traunsee, je však jistě mnohem starší. Z Ebensee se rozšířily běhy zvonkařů nejprve do 30 obcí v okolí, později i mnohem dál. Zvonkaři nosí dodnes bílý oděv, stejně jako horníci dolující sůl v Ebensee, na opasku mají na zadku přivázaný velký kravský zvonec, mnohdy zvonců několik. Původně měli všichni běžci začerněné obličeje. Později zvonkařům přibyly na hlavy obrovské svítící čepice - spíš velikánské lampiony. Svící čepice - německy Lichterkappen jsou 50 - 60 cm vysoké, mnohdy ale mnohem vyšší "koruny" různých tvarů. Na dřevěné konstrukci, ve které jsou uvnitř umístěné při běhu hořící svíčky, je natažen jemný pomalovaný papír. Výzdoba vychází především z křesťanské symboliky, na čepicích jsou ale vidět např. symboly různých řemesel. Světlo v čepici má připomínat slunce a slunovrat. Má přinést světlo a radost do každé domácnosti, stejně jako dobrou úrodu na polích. Výroba jedné čepice těžké 5 až 10 kg zabere i několik desítek hodin. Skupiny běžců, které musí mít vždy lichý počet, vyrážejí obvykle z jednotlivých osad rozesetých na svazích hor. V přítmí večera je pak zdálky slyšet zvuk zvonců při běhu, na mnoho kilometrů je vidět řádky svítících čepic, jak běžci běží od jednoho domu ke druhému. Ve dvoře, nebo před domem před obyvateli domu udělají běžci vždy tři kolečka, tzv. Kranzl čili věnečky. Běžci vypijí svařené víno nebo punč, snědí chleba se sádle, zkontrolují, zda hoří všechny svíčky, rozloučí se hlasitým zvoněním, a běží k dalšímu domu.

Největší slavnosti běžců - zvonkařů jsou stále v Ebensee, kde jsou každoročně stovky zvonkařů, můžete se s nimi setkat ale i v dalších obcích kolem jezera Traunsee - v okresním městě Gmundenu, v romantickém Traunkirchenu, v Altmünsteru, známém spíš první SOS dětskou vesničkou na světě, ale také v Bad Ischlu, ale také ve štýrských či solnohradských městech a vesnicích.

My jsme se nejprve vydali do Altmünsteru, abychom viděli příjezd Třech králů i byli při vyprávění pohádek, ale také poprvé potkali zvonkaře.

Prvního, koho jsme v Altmünsteru potkali, byl náš kamarád Helmut Wittmann, vypravěč pohádek, kterého známe od Schwarzenberského plavebního kanálu, kde vypráví pravidelně spolu s Helenou Svobodovou pohádky z obou stran Šumavy. Šedivá pelerína, nerozlučný klobouk, úsměv pod mohutným knírem, rozsvícená petrolejka. Nemohli jsme asi narazit na lepšího průvodce, který by nás dovedl ke starobylému dvoru Eggerhaus, který je dnes muzeem a místem setkávání různých spolků z Altmünsteru.

Měli jsme štěstí, ve dveřích jsme potkali první skupinu Třech králů. O půl šesté vyprávěl Helmut pohádky poprvé pohádky, hlavně pro děti, většina jich byla o Perchtách.

Za půl hodinku se za okny rozezněly kravské zvonce, zablýskly se odlesky mohutých svítících čepic - přiběhli zvonkaři, aby se zastavili u Eggerhausu. Zazpívali. Dostali svařák, punč, chleba se sádlem. Zapálili několik zhaslých svíček v čepicích, a vyrazili dál. Program v Eggerhausu pokračoval v krásně vytopené sednici. Zelená kachlová kamna nádherně hřála. Další skupina Třech králů zazpívala nejen své Aleluja, potom je vystřídal Helmut s pohádkami.

"Dnes za námi přijela Helena Svobodová, která se mnou vypráví na Šumavě pohádky, a ředitel plavebního kanálu Hynek Hladík," představil Helmut své hosty z Čech. "Co kdybychom vyprávěli spolu jednu krátkou pohádku, třeba O zvláštním zvířeti? Víte, já moc neumím česky, Helena zase neumí německy, ale vyprávíme spolu pohádky!" "Před dávnými, dávnými, časy, bylo to včera, bylo to dnes," začali Helmut s Helenou. Pohádky, které vyprávěl potom ještě Helmut, střídala harmonika, večer krásně utíkal. My se ale museli rozloučit, jet dál, do Traunkirchenu.

V centru Traunkirchenu se sešli zvonkaři, nejdřív to byly děti již ve čtyři odpoledne. Vydali se do okolních osad, aby v deset večer doběhli na plácek před hotelem Annerlhof nedaleko nádraží Traunkirchen. Před desátou se rozeznívaly ze všech směrů kravské zvonce rozezněné při běhu zvonkařů, byly vidět řádky svících obrovských čepic. Zelená světlice dala signál, zvonkaři se vydali na poslední stovky metrů. Doprovázeli jsme běžce z řad myslivců, na jejich svítících čepicích byly vidět lovecké scény, lovná zvěř, myslivce převážející uloveného jelena na loďce přes jezero, ale také tragédii zastřeleného lovce, i sedmnáctku lyžařského spolku Traunkirchen. Na řadě svítích čepic je vidět obrazy svatých. Celkem přiběhlo za velkého rachotu zvonců zhruba 150 zvonkařů. Zvonce ztichly, zvonkaři zpívali vánoční koledy. Po jednotlivých koledách následoval opět mohutný rachot zvonců. Uprostřed několika kruhů zvonkařů byly děti, jejich čepice nebyly tak veliké a těžké. Přesto se stala právě v houfu kluků taková malá tragédie, jedna z čepic začala hořet. Všechno však dobře dopadlo, nikomu se nic nestalo.

Po zhruba hodině se řádky zvonkařů vydaly na běh k domovům. Děti, které už dál neběžely, za pomoci rodičů zhasily svíčky ve svých čepicích, naposledy zapózovaly fotografům.

Rádi bychom v předvečer zahájení plavební sezóny přivezli zvonkaře ze Solné komory, aby nám ukázali tento starý lidový zvyk. Chtěli bychom, aby po setmění zvonkaři dovedli lidi na lesní mši svatou, při které by byla požehnána plavební sezóna. V den zahájení by se mohla konat výstava svítících čepic zvonkařů na Jeleních Vrších. Tato akce by byla ještě doplněna do kalendáře projektu Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu.